Projekt Small Talk přinesl rozhovor s politoložkou Zorou Hesovou o tom, jak se nezbláznit z kulturních válek, jak je číst v politickém kontextu střední Evropy a proč lidé často docházejí k závěru, že Západ je u konce s dechem – a poslední zhasne.

Celý rozhovor najdete na webu projektu Small Talk.

[…]

Z úvodu k vaší nové knize je zřejmé, že s pojmem „kulturní válka“ zacházíte trochu jinak. S kolegy jste tyhle konflikty vřadili do procesu proměny postkomunistických zemí, které už dnes řeší jiné problémy a mají jiné priority než jen „dohánět Západ“. Jak byste mi to slovní spojení vysvětlila, abychom si v tématu udělaly pořádek?

Kulturní války se nedají jednoznačně definovat podle obsahu, navíc pojem samotný je předmětem kulturních válek. Když vás teď z ničeho nic obviním, že ji proti mně vedete, budu vás tím chtít shodit a skrytě tím budu poukazovat na svou vlastní pozici. Je proto třeba dávat si na tento pojem pozor.

Jak jsem už naznačila, s kolegy jsme si všimli, že ve středoevropském regionu se čím dál víc polarizujících sporů vede o témata, která se týkají hodnot a společenských norem. Tyto spory nahrazují socioekonomická témata, v politice donedávna běžná – vzpomeňme třeba debaty o naplňování politických programů, přerozdělování veřejných prostředků a podobně. V takových lze prostřednictvím vyjednávání hledat řešení nebo kompromis.

Ale to už tak úplně není případ kulturních válek, viďte.

Ne. S kulturními válkami se ocitáme v situaci, kde nejde o vyjednávání, natož o kompromis. Jde jen o to, kdo se v nich prosadí a kdo nakonec „vyhraje“ – postaví ve veřejném prostoru sloup, anebo jeho stavbě zabrání. Nahlížíme na věci černobílým způsobem. Takto rámované spory se rozšířily nejen v Česku, ale i v celé střední Evropě. Podobné bojůvky proti sobě navíc staví konzervativní a liberální tábory, přičemž člověk obvykle k některému z nich tíhne – vědce nevyjímaje. Museli jsme tedy s kolegy udělat ještě jeden krok nad téma. Rozdělili jsme si proto kulturní války na tři základní okruhy: na spory o naši nedávnou minulost – o to, jak vnímáme přerod dříve komunistické země ve stát, kde vládnou nebo mají vládnout demokratické pořádky. Zajímalo nás, jak nahlížíme naše někdejší ambice a dnešní realitu. V Česku se vede spor o povahu komunismu, u sousedů ve střední Evropě také, ale ještě častěji o to, jak se má vzpomínat na druhou světovou válku.

Druhou oblast kulturních válek přinesla léta 2015 a 2016, období takzvané uprchlické krize. Tehdy jsme proti sobě začali stavět takzvanou západní civilizaci a „islámskou civilizaci“ nebo „muslimský svět“, přestože takový monolit vůbec neexistuje. Nakonec nás s kolegy zaujaly spory o politiku morality, kam spadají otázky potratů, stejnopohlavních svazků, genderu a tak dále.

Poté, co jsme si kulturní války rozdělili do těchto tří okruhů, bylo zajímavé si všímat, že obsahově spolu sice nemají mnoho společného, ale tábory, které se kolem nich tvoří, si často bývají podobné. Dalo se vysledovat, jak ve středoevropském regionu dochází u těchto témat k posunům. U některých takzvaných válek jsme byli schopní vystopovat, odkud se k nám dostaly, kdy to bylo a v jakém kontextu se rozhořely. Ukázalo se navíc, že jedním z významných kontextů byla paradoxně naše europeizace čili vstup do Evropské unie. Obecně vzato, když jsme témata odpojili od konkrétních hráčů a začali je analyzovat v kontextu posledních deseti let, které profesor Pavel Barša nazývá „koncem postkomunismu“, měli jsme v ruce konečně jakousi pracovní diagnostiku.

[…]