V novém čísle časopisu Mezinárodní politika najdete rozhovor s prof. Pavlem Baršou.

[…]

Vyprazdňuje se v ČR demokracie? Respektive posunuje se chápání demokracie u nás? Před rokem 1989 si Češi především v disentu spojovali demokracii s lidskými právy, svobodou slova, právním státem a tato představa se v devadesátých letech stala dominující. S čím si spojuje demokracii dnešní česká společnost?

Myslím si, že pro řadu lidí se ty věci, které se v devadesátých letech probojovávaly jako nová hodnota, staly banální a samozřejmé. Není to
tedy o tom, že by se vyprazdňovala, ale že si na to lidé zvykli a že si toho možná neváží či se o to nebojí zas tolik, kolik by měli, ale nejsem v tomhle úplně pesimista. V ČR existuje radikální kritika současné vlády, která ji chápe jako ohrožení demokracie nebo ústavního pořádku, ale já to takto nechápu. Nemyslím, že ta situace je tak krizová, že by v Česku byla
bezprostředně ohrožena demokracie. Možná, že k tomu může brzy dojít, ale zatím k tomu nedošlo. Proto si ani nemyslím, že se pojem demokracie vyprázdnil, většina lidí si jednoduše zvykla, že ty demokratické instituce fungují. Samozřejmě někteří lidé svůj hněv převedli na tyto instituce a část společnosti pak volí strany, jež jsou skutečným ohrožením, což je samozřejmě zlé, ale děje se to stejně tak v jiných částech Evropy, které si komunismem neprošly, takže to nemůžeme automaticky spojovat s postkomunistickou historií.

Jak se stavíte k tomu, že stále jaksi doplňujeme, co všechno je demokracie, nebo co všechno musí být splněno, abychom stát mohli považovat za demokratický? Tedy že koncept demokracie neustále rozšiřujeme o další a další požadavky, které považujeme za nezbytné?

Já nemám úplně rád, když se tyhle dvě věci dávají dohromady. Jako příklad uvedu debatu o volebním zákoně. Každý volební systém má výhody i chyby a škála mezi proporčními a většinovými systémy je široká. Když někdo tvrdí, že systém, v němž platil minulý volební zákon, nebyl demokratický, je to dost radikální výtka. Má to znamenat, že jsme tu neměli demokracii od opoziční smlouvy a od přijetí toho zákona? To se mi zdá extrémní. Takže pokud se to děje v takovémto smyslu, že se opře kritika nějakého konkrétního zákona o tak silnou tezi jako „pokud to nepřijmeme, tak nejsme opravdová demokracie“, tak tomu nevěřím a argumentace, která to takto dramatizuje, ve svém důsledku věci demokracie škodí.

Měli bychom si uvědomit, co je základ, jaké jsou nejobecnější principy a potom se smířit s tím, že je řada sporných věcí, o nichž můžeme dlouze diskutovat. Ve chvíli, kdy začneme ty dvě roviny směšovat a u každého zákona začneme ten argument vyhánět do extrému, že „pokud to nepřijmeme, tak nejsme opravdová demokracie“, protože nezaručujeme rovnost všem, tak to je cesta do pekla. Takže nepodporuji to, aby se do té definice přidávaly další a další požadavky. Jsem proto, aby se tyto věci oddělovaly. Nemůžeme samozřejmě nikomu zakazovat používat takové ostré argumenty, ale čím víc jsou používány, tím víc se relativizuje to, co je opravdu důležité – tedy nejobecnější principy ústavního pořádku.

[…]

Celý rozhovor najdete na webu Ústavu mezinárodních vztahů stejně jako celé číslo Mezinárodní politiky.