Diskurz o údajné „dekadenci“ evropské kultury na konci 19. století se často spojoval s představou, že příčinou tohoto úpadku je narůstající vliv Židů a že „obrození“ se tudíž neobejde bez jejich vyloučení. Na příkladech vybraných středoevropských intelektuálů židovského původu a německého jazyka podává kniha přehled náhradních kolektivů a projektů, k nimž se Židé vyhánění z německého národa a německé měšťanské kultury uchylovali. Tyto židovské odpovědi na nástup antisemitismu a (jím ohlašovanou) krizi liberalismu nechává kniha komunikovat s analýzami toho, jak se diskurz „dekadence a obrození“ propojoval s „židovskou otázkou“ v prozaickém i esejistickém díle Thomase Manna.
Další informace najdete na webu nakladatele.
Z hlediska možností a zábran plné integrace evropských Židů do většinově křesťanských společností, které se v průběhu 19. století proměňovaly do moderních národů obdařených moderními státy, představovala klíčové období poslední desetiletí 19. a první desetiletí 20. století. Nástup politického antisemitismu signalizoval krizi dosavadního způsobu integrace, v němž se spojovaly politická, kulturní a sociální dimenze: občansko-právní emancipace činila z Židů rovnoprávné příslušníky daných států, jazyková a vzdělanostní asimilace je proměňovala na příslušníky většinových národů a sociální mobilita z nich činila příslušníky střední vrstvy a buržoazie. Pokud byla vědomě udržována židovská odlišnost, redukovala se na „mojžíšské vyznání“, jehož pěstování nemělo vadit plnohodnotnému zapojení Židů do politického, kulturního a ekonomického života jejich zemí. To byl regulativní ideál národně-liberálního křídla západoevropské a středoevropské politiky velké části 19. století, nikoliv realita. Avšak díky tomu, že toto křídlo bylo v té době jejím křídlem nejdynamičtějším a nejiniciativnějším, jeho projekt se stal ztělesněním nadějí významné části evropských Židů. Tato naděje sílila v západní a střední Evropě 19. století tou měrou, jakou se tato vize – jakkoliv nedostatečně a mezerovitě – postupně realizovala.
Další informace o knize najdete na webu nakladatele.
Diskuse o povaze románu nejsou věcí minulosti. Naopak, skýtají prostor pro přemýšlení o dnešku.
Klimatická a koronavirová krize mají vedle svých bezprostředních, doslova fyzických dopadů i jeden překvapivý důsledek filosofický. Jak lze ve světě, kde každé soukromé rozhodnutí ovlivňuje planetu či veřejné zdraví, utvářet společné politické vize budoucnosti? Podobně jako byly revoluční narativy dvacátého století — fašismus a komunismus — pohřbeny svým vlastním tragickým uskutečněním, i neoliberální víru v neomezený trh a svobodu individualit podkopává omezená kapacita planety a znovuobjevená křehkost lidského zdraví nebo globálního řádu. Do politiky vstoupily po několika dekádách zdánlivé strnulosti neživé entity, smrt a válka. Rozpohybovaly se dějiny a my se o nich učíme znovu přemýšlet.
Jedním z prostorů, v nichž se tradičně promýšlela dějinná dynamika a její zákonitosti, byl a je román. Autoři jako György Lukács či raný Milan Kundera propojovali román s dějinami v ideji „velké epiky“, v níž se malé příběhy jednotlivců prostupují s velkými příběhy národů či tříd. Literární modernismus však román vysmekl z totálnosti eposu, když začal zachycovat každodenní skutečnost v její nejednoznačnosti, neukončenosti a subjektivitě: jako by se hrdinou dějin mohl stát kdokoliv, dějinami cokoliv. Pavel Barša konfrontuje myšlení o románu nejen s historickou zkušeností dvacátého století, ale rovněž s realitou století jednadvacátého a za pomoci autorů jako Michail M. Bachtin, Erich Auerbach nebo Bruno Latour oživuje debatu o románu coby místu dějin.
Další informace najdete na stránkách nakladatele.
Kniha nabízí komentář k Machiavelliho Vladaři, zřejmě nejznámějšímu dílu politické teorie. Výklad seznamuje čtenáře s hlavními idejemi a koncepty Machiavelliho politického myšlení a jejich historickým, ideovým a literárním kontextem. Machiavelli je vylíčen jako představitel estetické politické teorie, která namísto řeči zdůrazňuje roli smyslového vnímání jako předpokladu existence politického společenství. Kromě toho kniha věnuje pozornost Machiavelliho specifickému pojetí sociálního konfliktu a jeho kritice oligarchie. Studie vychází současně s novým překladem Vladaře.
Další informace najdete na stránkách nakladatele.
Antiliberální obrat ve střední Evropě vzbudil živou odbornou diskusi, k níž chce tato kniha přispět novou perspektivou. Nedávný nárůst neliberálních politických tendencí je často připisován tomu, že v důsledku nedokončené transformace liberalismus ve Střední Evropě slabě zakořenil, nebo tomu, že se populisté obracejí proti svým někdejším učitelům ze Západu. Autoři této knihy namísto těchto vysvětlení rozpracovávají prisma kulturních válek, které umožňuje neoddělovat střední Evropu od globálních trendů, a zároveň sledovat specifika jejího vývoje zejména po vstupu do Evropské unie. Všechny středoevropské země prošly po uprchlické krizi v roce 2015 (a některé dokonce ještě dříve) momenty značné polarizace. Konflikty o hodnoty, symboly a společenské normy poznamenaly všechny středoevropské země v 21. století nápadně podobným způsobem. Kulturní spory, jež se artikulují kolem témat jako jsou identita, gender, suverenita a globalizace, do jisté míry vytěsnily nebo přepsaly starší socioekonomické štěpení pravice a levice. V některých státech jsou polarizující spory spojeny se nástupem národního konzervativismu, s náboženstvím nebo s traumaty z minulosti, v jiných má nacionalismus a obrana „normálního světa“ vágnější podobu. Kniha se zabývá kulturní politikou v široce pojaté střední Evropě, v Polsku, České republice, Slovensku, Maďarsku, Rakousku a Chorvatsku, analyzuje různé formy kulturních válek po roce 2010 a zkoumá jejich politickou logiku.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele. Kniha je dostupná v režimu open access v digitálním repozitáři UK.
Kniha zachycuje dynamiku tzv. předjaří, pražského jara a rané fáze normalizace prostřednictvím studia proměn jednoho z klíčových mocenských instrumentů režimů sovětského typu – systému nomenklatury vládnoucí komunistické strany. Autor sleduje dobové debaty západní sovětologie a pracuje s tezí, podle níž modernizace souvisí s pluralizací. Modernizační tlaky (mj. diskurz vědeckotechnické revoluce) v šedesátých letech vedly k opětovnému promýšlení způsobu jmenování lidí do vysokých pozic v politickém systému, hospodářství a společenských organizacích. Práce popisuje rozvolnění rigidity kádrové politiky v období před lednem 1968 a její zhroucení vlivem demokratizace během pražského jara. Prezentace poznatků z archivního výzkumu pak poodhaluje proces „restaurace“ předlednového systému počátkem normalizace.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele.
Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační, deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele, kde je tato kniha také volně dostupná.
Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci – existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí.
V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda „světlejší budoucnost“, evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, „je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele.
Martin Štefek ve své komparativní studii dává nahlédnout za fasádu zdánlivé jednoty vedení Komunistické strany Československa (KSČ) a Jednotné socialistické strany Německa (SED) po roce 1985. Na základě výzkumů archivních pramenů čtenářům odkrývá logiku fungování politického procesu v režimech sovětského typu a problematizuje vžitou představu o jejich strnulosti. Kontrast mezi československým a východoněmeckým případem autor demonstruje na odlišném způsobu reflexe sovětské perestrojky. Dokumentuje spory o koncepci specifické verze československé reformy a popisuje frakcionalismus a rozpad do té doby velmi stabilního předsednictva ÚV KSČ. V případě východoněmecké situace ozřejmuje důvody ostražitosti špiček SED vůči Gorbačovově politice a poukazuje na rozdíly ve způsobu zpracování reformních podnětů přicházejících ze Sovětského svazu. Relativizací konvenční představy o monolitických centrech moci kniha (znovu)otevírá diskusi o limitech aplikace konceptu totalitarismu.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele.
Zdá se, že v současné době prožíváme krizi liberální demokracie. Symptomy jsou nepřehlédnutelné: pokles volební účasti, nebývalá schopnost oligarchií využívat fungování státu ve svůj prospěch, vlády tvrdošíjně prosazující neoliberální reformy i přes vytrvalý odpor občanů, odumírání sociálního státu a v neposlední řadě úspěch nového populismu pravice. V této knize se hledá protilék. Příčiny krize autoři nespatřují ve výzvách globálního kapitalismu, natož v pohnuté české historii. Zajímá je vnitřní napětí v liberální demokracii samotné, které spatřují v nedostatečné artikulaci vztahu mezi liberalismem a demokracií. Soudí, že dosavadní artikulace se vyčerpaly, a tak se hledají nové. Postliberální konstelaci považují právě za takový teoretický prostor, ve kterém lze nově tematizovat schopnosti demokracie jednat kolektivně, veřejně a politicky, schopnosti, které liberální teorie ve svých úvahách eliminují. Otázky s tím spojené se v knize zkoumají z hlediska čtyř směrů soudobé demokratické teorie: neorepublikanismu, deliberativní demokracie, postliberální demokracie a demokracie radikální. Odpovědi se pochopitelně liší, společná jim je ale snaha otevřít pro demokratické myšlení postliberální perspektivu.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele.
Ústředním tématem knihy Pavla Barši Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu je vztah sociální reality k sociální paměti. Na příkladě paměti holocaustu mapuje proměny nazírání na genocidu Židů v Evropě, Izraeli i Americe. Za zlomový okamžik považuje přelom 60. a 70. let, kdy se pod vlivem vojensko-politických konfliktů mezi arabským světem a státem Izrael paměť holocaustu stala opěrným bodem jak pro rekonstrukci židovské identity, tak při ospravedlňování izraelské okupace nově nabytých arabských území. Podle Baršova názoru je možné odlišit dva typy paměti nacistické genocidy Židů: první z nich posiluje všelidskou vzájemnost, druhý přispívá k potvrzování skupinové identity a spolu s tím k legitimizaci nároků jedné skupiny vůči jiným. Tato druhá podoba podle Barši ve svých důsledcích vedla ke vzniku svébytné politiky holocaustu, v níž genocida Židů přestala být dějinným fenoménem, a stala se ideologicky využívaným mýtem.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele.
Machiavelli se vrací do soudobé politické teorie v dalším převleku. Kniha Machiavelli mezi republikanismem a demokracií je inspirována polemikou o povaze moderní liberální demokracie, která je v angloamerickém prostředí již delší dobu vedena pod hlavičkou republikanismu, ale v domácím prostředí je téměř neznámá. Republikanismus a demokracie v ní představují ideovou výzvu liberalismu a k překvapení mnohých je Machiavelli současným hrdinou této diskuse. Kniha tuto polemiku přibližuje ve třech krocích, nejprve pojednává o machiavelovskému republikanismu, poté o obraně lidu, kterou z něho lze vyčíst, a nakonec o republikanismu v mezinárodních vztazích.
Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele.