Literatura k přednášce z ČPM 7.11.

5.11.2018 (Autor: Vratislav Doubek)

Pro studenty ČPM připojuji jeden z primárních textů předmětu o němž bude rovněž řeč na přednášce ve středu. Nastudujte si jeho obsah, aby se přednáška mohla soustředit jen na prosté odkazy. V. DOubek

 

Slovan a Čech

(Pražské Noviny z roku 1846)

Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlenka Slovanstva, aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí než dříve za starodávna. Jak obyčejně ve světě bývá, stala se i tato myšlenka Slovanstva, jako všechny jiné velké a nové myšlenky módou u nás, takže před několika lety každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno, jako je naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák: každý, dříve než se počal učiti mluvnici české, přeběhl ruský, polský a.j. jazyky, mnoho o nich sice nevěděl, ale přece s učenou tváří knihy a časopisy v rozmanitých jihoslovanských jazycích čítal, a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Iliry a jiné Slovany jmenoval každý za své bratry, staral se o jejich prospěch, ne-li více tak aspoň jako o vznik svého národu; a ti, kteří nejpraktičnější byli, kojili v srdci svém pevné přesvědčení, že časem svým všech 80 milionů Slovanů (i s těmi miliony, co jich zatím přiroste) jeden jazyk písemní, jedny sympathie a všechny jiné věci, které jmenovati neslušno a nedovoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka, že z nich ze všech bude jediný národ v takovém smyslu jako jsou Francouzi atd. jedním národem.

To všechno dohromady nazvali Němci Panslavismus, a vyšňořivše ho mnohými zvláště přimyšlenými nemotornostmi, vzali /jen na papíře) troubu válečnou do zubů, a troubili proti Panslavismu a Slovanům »Mordelement!«

Zkrátka po tom Panslavismu nadělalo se mnoho let hluku, křiku a povyku, napřed u nás v Čechách (při čemž si ještě dovoluju práci pp.  Hurbana a Štúra ignorovati a milé Slovensko k našemu kmenu připočísti), pak v Illirsku, hned na to v Němcích, potom v Rusích, na to i ve Francouzsku, odkud se potom ta idea bezpochyby náhodou v nějakém novém fraku i do Polska přestěhovala, a majíc již takto z Francouz přicházející dostatečného kreditu také všem Polákům k bratrství s námi srdce roztáhnula!

Prosím zatím se nehoršiti se pro nic pro tu ironii, s kterou jsem se o tak svaté věci psáti osmělil; malé utrpení a dočtení tohoto článku až ku konci, a pak doufám smířiti každého s náhledy svými. Ubezpečiti mohu, že na sobě nikdy nevynucuji aniž si vynutiti mohu ironii, mluvě o věcech zdravých, pravdivých, užitečných a rozumných.

 Největší rozsáhlosti a opravdového vniknutí do života dočkala se tato idea Slovanstva u nás a v Ilirsku, a nám a Ilirům také nejvíce prospěšnou se stala. Právě však proto, že u nás takové populárnosti a takového rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností a škodných následků, které na tomto světě vždy co trusky k nejužitečnějšímu přimíšeny bývají.

Mnozí u nás, nerozumějíce oč se tu jedná, uchýlili se slova a přijali na sebe všechny nepotřebné a fantastické myšlénky Slovanstva, z pravých však a užitečných výhod jejích žádnou neokusili. A konečně se ze všeho udělala taková matenice, že větší část z těch, kteří sebe Slovany nazývali, ani sami nevěděli nač, proč a zač, kam to vede, co to je atd. Takové  náhledy  o Slovanstvu panují ještě dílem nyní v menších městech našich. Tyto bludné myšlénky co možná v myslích krajanů porovnati, škodné odstraniti a užitečné tím výše vštípili a vůbec všechny dobré myšlénky Slovanstva schváliti a na škodné poukázati, jest oučelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slova má, aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garantie ze života potřebuji; chceme-li proti předsudkům vystoupiti, s největším prospěchem to učiníme, přiznáme-li se sami, že jsme kdysi v nich vězeli, zkušenému se vždy více a raději uvěří.

Za studentských let na universitě Pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest  rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlenku, v té době, když se jedna větší polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá menší do idejí, zablýsklo se mi teprv něco o velikém slovanském národu, o bratrstvu, stejného smýšlení a rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořili jsme (však netiskli) také znělky, uchopili jsme se abeced a mluvnic všelikých slovanských nářečí, kladli si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilirské písně. V této blažené době seznav dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů slovanských, umínil jsem si si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se  všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko, — nezalíbilo se mi, s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem  sarmatské  kraje, a po novém roce v nejtužších mrazech klusal jsem na kybitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem bez toho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy  Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi seznavšímu dostatečně Rus i Polsku jakousi ironií zavánělo. Po nějakém čase, když jsem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umírnila se mi opět krev, a byl jsem v stavu všechny podivné pestré myšlénky, nenávist a příchylnost v duši své porovnati a při chladné mysli výsledky na místě nabyté a mrzuté osobní zkušenosti s předešlou poetickou nadšeností opět v souměrnost uvésti. Zkrátka utvořil jsem si pro sebe zásady o Slovanstvu a Češstvu a ty zde čtenářům jen pouze k uvážení předložiti hodlám.

Přede vším, abych jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevně a nevývratně přesvědčení své, že  Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilirové atd.  nejsou jedním národem — Tato slova jsou jako výpověď vojny, a tak rozhodná, že obšírného vysvětlení potřebovati budou. Nechtěje zde všechno opakovati, co jsem na jiném místě (Cizozemci v Rusích v Čas. Česk. Mus.) k určení toho, co národ jest, již pověděl; uchopím se zde raději přirovnání. Komu kdy napadlo mluviti o národu románském nebo germánském? Komu napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěla a Francouze nebo Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzové, Vlaší dohromady jsou Románští národové; a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Hollanďané Germánskými národy slovou, zrovna tak jsme my, Poláci, Iliři, Rusové atd. Slovanskými národy, a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoliv však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení; zrovna tak, jenom ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské. Namítne-li někdo, že snad mezi slovanskými národy není tak velká rozdílnost, jako mezi románskými a germánskými, musíme tomu naprosto odporovati.Třeba by u příkladu mezi jazyky rozličných slovanských národů ani tak velký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli u příkladu jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému, a mezi frančtinou a vlaštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou), nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž i obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympathie a.j. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří, a béře-li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmíme již tvrditi, že by si např. Rusové a Češi, Poláci a Rusové, Iliři a Poláci blíže stáli, než kteříkoli dva národové germánští neb románští.

Čas a okolnosti rozdělily veliké množství lidu slovanského původu již odedávna na čtyři od sebe odlišné národy, z kterých [vyjímaje Iliry] již ode dávna jedním národem samostatným jest, a všechno buď měl nebo má, co zapotřebí jest, má-li se o národu mluviti. Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí být, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby se svým osudem spokojen byl, a s tím co má se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže. Šlechetná mysl Kollárova rozehřála nás ve Slávy Dceři nejvíce k jakémusi neurčitému přátelství a bratrství se všemi slovanskými národy; zapotřebí bylo tak silné, živé a nové páky, aby se duše naše tak dlouhou nečinností zmalátnělé a zvšednělé opět k nějakému životu probraly, a také jsme opravdu z této myšlenky velmi mnoho dobrého pro sebe nakořistili, o čem ještě později zmínku učiníme. Z druhé strany se ale právě tímto básnickým a velmi neurčitým přátelstvím a bratrstvím, které se ustavičně mezi pouhou literární vzájemností (jížto ale vlastně se všemi národy míti máme a můžeme, byť by to ostatně naši nejúhlavnější nepřátelé byli) a ostatními vyřknutými a nevyřknutými požadavky panslavistickými kolíbalo, konečně tak hlavy pomátly, zvláště lidem v zeměpisu a historii jakož i slovanském národopisu méně cvičeným, že již sami nevěděli, kudy ven a kudy tam s tím Slovanstvem. Následky pak takové pomatenosti myšlenek a z neurčitosti pojmů bývají vždy podivné a nejvíce škodné.

Právě toho máme teď rázný příklad na Slovensku.

Komu jen trochu povědomy jsou tamější poměry, věděti bude, jak tam panslavismus kraloval, jak nadšeně mnozí Slováci v myšlénce kochali, že jednou všichni slovanští národové jednu literaturu a Bůh ví co ještě dohromady míti budou, jeden již vydal gramatiku všeslovanskou, t.j. utvořiti chtěl všeobecnou slovanskou řeč; zkrátka, každý ví, že mezi Slováky nejvíce panovalo domnění, že by se opravdu ještě časem svým ze všech národů slovanských jediný utvořiti mohl. Roku 1842 přesvědčil jsem se sám na cestě své po Slovensku o všem právě řečeném, ačkoliv již z toho, co příchozí do Prahy Slováci (a mezi nimi sám p. L. Štúr) mluvili, dost vysvítalo.

A kdo by si byl pomyslil, že se r. 1845 p. Hurbanovi a Štúrovi, dvěma marným, více o slávu svou spisovatelskou než o blaho národu svého starostlivým, ostatně dosti nepatrným lidem (přirovnáme-li je k slavným a zasloužilým Slovákům předešlé doby) podaří namísto velkého spojení všech Slovanů  odtrhnouti  Slovensko ještě od nás ostatních, která opravdu již v literatuře a v národnosti pevně spojeno bylo! Nepodobá-li se to nejtrpčí ironii? Uvěřil by to kdo na pouhé slovo !!

 Se zvláštní chytrostí hledí tito pánové Hurban a Štúr, to co se  jenom  proti jejich osobnímu a mrzkému počínání píše, jako hanu na celé Slovensko potáhnouti, aby tak rozhořčení mezi námi a Slováky, kteří vždy našimi milými a váženými bratry jsou a i po Hurbanovsko-Štúrovském apoštolství zůstanou, tím více vzrůstalo, a jejich sobecký, marný záměr, utvořiti ze sebe, malých človíčků, patriarchy, tím snadněji se podařil. Z toho pohledu prosíme snažně každého vlastimilovného Slováka, který naše listy čítá, aby dle možnosti všechno to, co proti Hurbano-Štúrovským novotám píšeme, mezi svými krajany rozšířil a rozhlásil, tak aby se Slováci z čistého pramene o našem mínění dověděli, nikoli ale z pokaženého pramene Orla nebo Novin Štúrových. Doufáme ale, že každý rozumný, o poměrech Slovenska k Maďarům atd. dobře zpravený Slovák pravdivost našich slov uzná a počínání Hurbanovsko-Štúrovské, z kterého pro celý náš národ jen škoda vyplynouti může, tak jako slavný a zasloužilý náš Kollár a my všichni zatratí.

Není zde místa ani potřeby dlouhé výklady o politice držeti, tolik ale i zkušenost historická i pouhý rozum praví, že mezi národy sousedními jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, protože velmi mnoho příležitostí jest ke vzniknutí soběctva, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o školách atd. Kdož neví, že se lépe porovnají cizí než bratři.

Z některé tedy příbuznosti mezi národy slovanskými nedá se již očekávati svornost mezi nimi, ba sousedství jejich přislibuje nám vždy hojných nesvorností. Beřme svět tak jak jest a očekávejme tedy přátelství a svornost mezi lidmi a národy jen tenkrát, když z toho obě strany užitek mají, když škody a výhody, žely a radosti společné jsou a k hádkám příčina vyskytnouti se nemůže. Takový ale poměr je toliko mezi národem naším a ilirským; pročež také ujišťuji, že opravdové a trvanlivé přátelství a bratrství, pravá, více než literární vzájemnost jenom mezi námi a Iliry býti může, a také bude, jako vůbec jisto jest, že těmto dvěma národům největší zisk z ideí Slovanstva vyplynul.

Avšak přehlédněme již všeliké následky, které nově vzkříšené myšlenka Slovanstva způsobila.

Dobré máme právo sami o sobě v tomto pádu dříve promluviti. Již od starodávna u nás, bez pochyby proto, že jsme co malý národ v ustavičných válkách s velikým Němectvem pomoci potřebovali, povstalo toužení po spojení ostatních slovanských kmenů v jeden celek. Husité zrovna určitě se o to ucházeli, nazývajíce ostatní Slovany svými bratry. Zmínky o tom příbuzenstvě ustavičně nacházíme v rozličných dobách. Kramerius zrovna píše, že se jeho Noviny i v Polsku i na tureckých hranicích čítají, kde všude bydlí národy našeho plemene. Od Dobrovského pak, až do této doby dospěla myšlenka ta k největší skutečnosti.

Nehodláme a nemůžeme zapírati, že jsme my, celý národ českoslovanský, nejvíce však obyvatelé království Českého ze všech slovanských národů nejvíce potratili ráz svůj zvláštní a národnost; sotva ten jazyk že jsme si zachovali, a to ještě ne všichni a čistě. Němectvo se na náš jazyk, na naše smýšlení, na naše obyčeje, zkrátka na všechno u nás velký a snad již nenapravitelný vplyv provedlo: nechceme-li tedy, aby se o nás říci mohlo,  »že jsme také Němci, jenom že česky mluvící«  musí být hlavně naše starost vyhledávati všemožně všeho, čím se kdysi národnost naše označovala aneb dílem ještě podnes označuje.

A tu stojíme vlastně při nejhlavnějším užitku, které by nám z vzájemnosti slovanské vykvésti měl a mohl,jenom že jsme až posavád tuze malé péče o to měli. Starožitnosti české ukazují nám poněkud, jací bývali nezněmčilí otcové naši; a kde tento slabý pramének vysychá, uchytiti se můžeme slovanských starožitností vůbec, poněvadž si slovanští národové před časy ještě podobnější byli; že však jiní národové slovanští národnost svou až do dneška lépe zachovali než my, podává nám i národopis slovanský velmi hodně pomoci. Z národopisu tedy a ze starožitností všeslovanských nejlépe se přiučíme, co našeho a co cizího u nás jest; tam jako v zrcadle naše neporušené předky vidíme. S lítostí tedy pozorovali jsme, jak většina jenom na skořápce Všeslovanstva lpěti zůstala, hrajíc si jenom rozličnými nepatrnými drobnůstkami, jako jmény, písničkami, písmenky atd. a málo dbajíce o pravé poznání jiných národů slovanských. —

Zdá se, jako bychom na Šafaříka byli vložili celou péči a všechno to nepováživše, co bedra jediného snésti mohou a co nikoliv. V národopisu Šafaříkově máme jako výkres budoucího velikého stavení; učinil se pořádek v ohromné práci určením hranic na zemi i v jazycích; zůstala nám ovšem již lehčí ale obšírná práce vyplniti celou tu osnovu a popsati geograficky a ethonograficky do podrobností všechny ty kmeny slovanské. Kdy se takového díla dočkáme, kdy se dočkáme cestovatelů do Ilirska, o kterém tak málo víme ! Ovšem jest lehčeji nazvati sebe Bořivojem nebo nějakým X.slavem, než přispěti opravdu prací svou k národnímu zvelebení.

Rovněž tak chatrně si stojíme v historii všeslovanské: Šafaříkovy Starožitnosti jsou alfa i omega: kéž by jen mravopisní díl také vyšel, při čemž povážiti musíme, že byť by i síla a věk jediného muže k úplnému provedení rozsáhlého díla postačovaly, přece ještě ani pomůcky k dílu tomuto vydány nejsou. A což pak historie ruská, polská, ilirská od té doby, kde přestávají Šafaříkovy Starožitnosti ! — Napíše se sama !

S ohledem na jazyk je dobré znání řečí slovanských hlavním průvodčím k poznání, co jest germanismus, aneb jiná nečeskost; z ostatních slovanských jazyků shledávati můžeme to, co jsme ztratili neb čeho ještě v řeči své nemáme. Jmenovitě co se vyšší konverzační řeči týče, která až posavad u nás vzdělána není, podává nám ruština a polština velmi hojných pomůcek, jenom že jich málo užíváme. A kdo by řekl, že my Čechové, filologický národ, nemáme posavád ani jedné řádné gramatiky kteréhokoli slovanského jazyka ! Kdo by si pomyslil, že vždy velikou zacházkou pomocí cizího německého jazyka příbuzné nám řeči učiti se musíme !

Z literatury ruské a polské mohli bychom s dobrým prospěchem vážiti nejen překládáním, nýbrž více čtením; neboť se mi marnotratstvím býti zdá překládati a vydávati v češtině to, čemu tak snadno každý vzdělanec našinec porozuměti může. (Populární knihy se arci překládati mohou).

Toť tedy je vzájemnost slovanská, to jsou výhody, kterém z toho máme, že nejsme osamotnělí na světě jako Maďaři neb Škipitáři; že jsme Slované! A pokavád nevyčerpáme všechny zde uvedené, co nejvíce možná, ať žádný nezpívá o bratrstvu mezi Slovany ? Nechme krásných řečí a krásných floskulí a chopme se díla. »Ne ten vejde do království nebeského, který říká: Pane, Pane ?, ale který plní vůli Otce mého.« Lehko jest píti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slávii; ale těžko učiti se gramatiky a historie a ethnografie ?

 Kromě těch uvedených duševních výhod můžeme i my Čechové mnohé jiné  materiální užitky  ze Slovanstva míti. Jak snadno jest nám pro blízkost a podobu jazyku vyučiti se velmi rychle kterýkoliv slovanský jazyk. Poněvadž ale všichni ostatní národové slovanští mnohem méně vzdělaní jsou než my, a zároveň vlast naše lidmi již dost naplněna jest; máme vždycky nejlepší příležitost, co vzdělanci, všelikých způsobů řemeslníci, umělci atd. v jihoslovanských zemích dobré obživy najíti, řádné jmění nashromážditi a pak doma ovoce své pilnosti v pokoji stráviti. Štěstí a dobrý byt každé země musí ale růsti, když občané jakýmkoliv způsobem z jiných zemí přičinlivostí svou hodně jmění do své země táhnou. I této okolnosti jsme ještě jak náleží nepoužili, a v našem císařství co úředníci přicházejí Čechové hojně do jihoslovanských zemí, za hranice ale rakouského mocnářství málo kdo se odvažuje.

Tu také na jednu okolnost svou obrátiti musíme, že my, jakožto národ nízkomyslný, pokažený a zmalátnělý, nemajíce dost národní hrdosti, brzy mezi jinými Slovany, zapomínajíce svou řeč, národnost a řeč jihoslovanskou přijímáme. Obyčejně se to dělo ze sprostoty a bez pomýšlení, že by to nedobře bylo; co však nastala myšlénka vzájemnosti slovanské, málem by se takové podlé počínání ještě ctností bylo nazvalo. Poněvadž se s podivnou převráceností a nepraktočností, ne Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, nýbrž celé Slovanstvo za vlast naší považovalo, myslilo se také, že Čech kupř. v Rusích a v Polsku tak dobře doma jest jako v Praze; a že opustiti řeč a národnost svou a přijmouti jinou slovanskou jest jako přestěhovati se z Chrudimska do Čáslavska ? Přijmouti např. profesuru v Rusích nezdálo by se žádnému z takových Všeslovanů našich počínáním nevlasteneckým1), a pracujíce pro jiné slovanské národy, mínili tím i pro vlast svou Českou již dostatečné zásluhy míti.

 Proti takovému záhubnému smýšlení zde určitě vystoupiti, držíme za svatou povinnost a vyslovujeme zjevně, že Čech přestoupivší k národnosti jihoslovanské zrovna tak se proti své vlasti prohřešuje, jako by se byl přetvořil za Francouze, Němce atd., a zrovna tak odrodilcem se stává. Neboť opakuji ještě jednou s důrazem, že  vlast  naše není  Slovanstvo, nýbrž jen  Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko. Kdyby celé Slovanstvo naší vlastí bylo, kdyby všichni Slované jedním národem byli, již bychom dávno měli přijmouti jazyk ruský, jako převládající, coby spisovní řeč, což jistě žádnému moudrému z nás nenapadlo. V tom jistě musí být první zásada naší národnosti, že se jazyka svého nikdy odříci a jej nikdy za žádný sebe příbuznější  dobrovolně  vyměniti nechceme. Kdo jinak smýšlí, není s námi, nýbrž proti nám.

Jiný, ačkoliv jen zdánlivý užitek myšlénky Slovanstva byl ten, že se nepřátelé a hubitelé naší české národnosti odstrašiti měli tak velkým 80milionovým jménem, jako jest Slovan; tak aby proti každému hodlajícímu potlačiti nevelmi hojný národ Český všichni ostatní Slované co nepřátelé stáli. Taková politika je ale v každém ohledu dětinská a směšná. Nechceme se ani obšírně toho dotýkati, že bez toho každý rozumný a v záležitostech těchto honěný člověk dobře ví,  že všichni Slované dohromady, jako jedna síla vzati, skoro nic neplatí, proto  že vždy  jedna polovice proti druhé, jako oheň proti vodě jest, a tedy jedna druhou v šachu drží a k činnosti nepřipouští, a že tedy výhrůžka s celým Slovanstvem jenom planá jest a zkušenému ještě směšná býti musí.

Ale abychom zkrátka a určitě věc odbýti mohli, kdož pak jsou tito nepřátelé naší národnosti, před kterými tak nehorázný strach míti musíme, že je touto 80milionovou banknotou Slovanstva odstrašiti chceme ! Pan Šušelka, Laube atd. ! Ti jsou sami rádi na světě a nedovedou zahladiti národ český nbsp;? A kdyby i všichni Němci dohromady o naši záhubu stáli, ačkoli tomu tak není, vždyť nejsme sami proti nim ? Jsme část mohutného mocnářství, náš stát  co do mocnosti vyrovná se jistě celému Německu. A vláda naše národnost naši nikterak nepotlačuje, ba naopak ji zvelebí a v čas potřeby zastávat bude ?

Jediný a opravdový nepřítel naší národnosti — jsme my sami ? Jenom my sami plichtíme se všude veřejně k národnosti německé, aniž nás k tomu kdo nabízí neb nutí, kromě naší převrácenosti a modařské zastaralé národní zkaženosti. Ačkoliv se již, chvála Bohu! za nejnovějších časů k lepší stránce učinilo, ještě přece posavád většina v zastaralém bludu a šlendriánu německém potopen jest. Kolik set (na tisíce jistě počítati nemohu) Čechů umí posavad jazyk svůj pravopisně psáti ! Německý pravopis neuměti je u nás pro každého, kdo vzdělaným slouti chce, veliká hanba ? A Český ! —- Mnozí venkovští páni Francové za zvláštní čest si kladou, že ani česky čísti neumějí ?2)

Kdo nám zakazuje učit se česky číst a psát ! — Ba, někteří z nás (a sice je hodně mnoho těch některých), kterým je to výslovně nařízeno od vlády, všelijakým způsobem ve své nevycvičenosti zůstati se starají. A jsou i tací lidé (sic), kteří pokládají snažení snažení o zvelebení jazyka našeho a národnosti za nedovolenou věc, za jakési rebelantství ?!

My tedy sami jsme největší nepřátelé národnosti své a proto zapotřebí není na Rusích a v Polsku pomoci hledati, nýbrž jenom zastaralo převrácenost ze sebe vypuditi.

O tom, že probuzení národního smýšlení zpočátku myšlenka Slovanstva velikého a dobrého vlivu měla, již dříve jsme zde zmínku učinili; zde jenom přidáme zvláštní ještě spasitelný účinek její ve vlasti naší. Náš českoslovanský národ neměl štěstí spojen býti pod stejnou vládou. Tím nejvíce utvořily se u nás rozdílnosti provinciální a nevyhnutelná provinciální zášť a řevnivost na škodu celku. Hlavní vada také při nás jest to, že společného jména národního jako Francouzi, Angličané, Němci. Poláci, Vlaši atd. nemáme. Naše »Čech« značí výhradně obyvatele království tohoto, a Moravan, Slovák již sebe nenazve Čechem, aniž svůj jazyk českým, nýbrž moravským a slovenským. Nedostatek tento rušící svornost a jednotu celku již dříve těžce se cítil, a proto nastalo jméno Čechoslovan, které se však pro lpící na něm zápach učenosti k takové potřebě nehodí.

Což by nikterak možno nebylo provinciální smýšlení blahu celé vlasti obětovati a jména Čech (a pro spisovný jazyk:  český), které již mnoho v historii na sobě nese, a i v cizině za společné nám všem Čechoslovanům přijato jest, všude kde o celém našem národu řeč jest, užívati nbsp;!

 Poláci v tom ohledu takto se vyhnuli zmatku: Obyvatelé království Polského nazývají se  Koroniaři  a Poláci jsou všichni dohromady. I my bychom provincii Českou nazývati mohli výhradně »královstvím« a Čechy by pak všechno dohromady slulo: pak by se, kde by rozdíl provinciální vytknouti zapotřebí bylo, obyvatelé království jmenovati mohli, kupř. korunáři, a ostatní jako posavad Moravané, Slezané, Slováci. Všichni ale Čechové, Čechoévé v království, Čechové na Moravě, Čechové na Slovensku. A nebo se snad Provensalé, Vendejci, Burgunďané nechtěli jmenovati Francouzi, a Sasové, Prušáci nenazývají sebe Němci !


© Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Adresa: Nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, Tel.: +420 221 619 111  |  Mapa webu  |  XML Sitemap  |  RSS kanál

Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018